DEN 0

Přestal jsem kouřit někdy kolem sedmé hodiny večer, s tím, že první myšlenka na další cigaretu přišla někdy kolem půl osmé. Mršku jsem s úsměvem zatlačil a zaměstnal ruce ve dřezu s nádobím. O půl hodiny později už ale bylo volání zbytku nikotinu v těle naléhavější. I tady jsem se překonal, protože něco podobného už jsem znal.

Přestával jsem s cigárama už několikrát. Pokaždé to skončilo tak, že po pětihodinové abstinenci jsem si řekl, že přestat vlastně není žádný problém a zvládnu to kdykoliv budu chtít. A zapálil si. Prozatím se jakoby nechci té chuti zbavovat. Nutno dodat, když jsme u té (pa)chuti, že nehodlám zcela ztratit kontakt s cigaretou. Věřím, že čas od času v dobré náladě si chuť cigarety zase dopřeji. Samozřejmě všechny poučky jednoznačně velí, že když skončíte s kouřením, tak navždy, nikdy už je nevezmete do pusy, jinak bu bu bu začnete kouřit znova - a ještě víc. No ale já si o poučkách myslim své...

Takhle jsem se překonával celkem v pohodě až do večerních hodin, kdy přišel čas jít na kutě. Těšil jsem se jak zaspím tu chuť na cigaretu. Musím říct, že jsem čekal horší průběh, abstinenční příznaky nejsou kdovíjaké. Ale problém přišel právě až nyní. Nevím jestli je to nedostatkem nikotinu, ale nemůžu zabrat. Otáčím se, muchlám peřiny, muchlám polštář, muchlám manželku ale ne a ne usnout. Čím více se snažím usnout tím více se tomu cíli vzdaluju. Tipuju, že tomu tak ze začátku chvíli bude. Přece jenom jsem tomu organismu vzal po dvaceti letech přísun různých škodlivých látek.